Náš Mates to zatím bere skvěle. Sám říká, že to má teď složitější, jinak si zvykl celkem dobře. Ano, jsou i horší věci a nemoci. Četla jsem, že nějaký klučina, stejně starý jak Matěj, se prý těší až umře, že je toho na něj s cukrovkou moc. Mates je fakt statečnej. Myslím, že když už nás tahle nemoc potkala, přišla v ten nejvhodnější okamžik. S miminkem by to bylo opravdu náročné, to si moc představit neumím, třeba kdyby odmítalo jídlo, nebo jak s kojením, no potěš… S puberťákem, a že jsou i záchyty v období puberty nebo adolescence, by to bylo určitě náročnější to přijmout, celý režim, úpravu stravy, nemoct si najednou dopřát třeba na oslavě brambůrky, colu, pizzu, plný talíř špaget… Dospívající mají dost svých vlastních starostí, se kterými se musí poprat, ještě k tomu řešit cukr… Občas je nutný prý i psycholog, když to mladý člověk nezvládá, uzavře se v sobě a třeba plánuje odchod z tohohle světa, protože je toho na něj moc.
Co tak čtu, v institucích jako je škola nebo školka je to hodně o lidech. Většině se nechce. Nechce se jim převzít zodpovědnost, kterou mít nemusí, nechce se jim přidělávat si starosti. Když se k tomu přidá i porucha pozornosti a hyperaktivita, většinou se vás velmi rádi zbaví, pokud můžou. Jsem hodně vděčná za naši třídní paní učitelku, která je opravdu úžasná! Je to až propastný rozdíl v přístupu v porovnání s předchozími i některými současnými institucemi, které Mates navštěvoval. Jo, tomu se říká to pravé začleňování do kolektivu a mít rád svou práci i s občasnými těžšími okamžiky, jedinci a s problémy. Je to o přístupu, ne každý bere problém jako výzvu k překonání, ale jako přitěžující okolnost. Jiné děti, vymykající se průměru, to mají zkrátka ve všech směrech náročnější. Děkuji ze srdce všem, pro které je Matěj nadaný kluk s pozitivním a optimistický přístupem k životu, který je svůj a je to s ním někdy dost těžké. Ti, kteří ho považují v první řadě za problémového a nechtějí se s ním zdržovat přeju v životě aspoň tolik nadhledu a optimismu jako má Matěj. Nic neotravuje život víc než dívat se prvně na ty špatné stránky věci. Tak optimisticky vzhůru psát s Matesem úkoly. ☺️👍
PS: Je vlastně skvělé, že není člověk jako člověk. Kamarádka, která má sama syna od batolete s diabetem, vytvořila v rámci své profese nádherný rukodělný výtvor, který chce vydražit a výtěžek věnovat svým známým s těžce postiženým miminkem. Ano, každý člověk je jiný, jak v přístupu k životu, tak k sobě, tak ostatním.
Hodně mě oslovila myšlenka na webu toho miminka, mimochodem, pokud by vás to oslovilo, je to Blog malého piráta, můžete přispět též.
Maminka “malého piráta” píše o tom, že udělají všechno pro to, aby se se svou rodinou měl hezky a okolí se na něj nedívalo jako na „toho chudáčka“. S tím taky trochu bojuju a bojovala jsem, když měl Mates ještě “jen” ADHD… Je mi to blízké. I když u nás jsem obvykle byla “ten chudák a ten, kdo to má těžké” já, což jsem tak ale nikdy neviděla.
S dovolením bych dala citaci posledního PS: z úvodního článku Malého piráta, která mě svou pravdivostí dostala: “Ano, víme, že reagovat na takovou věc je i pro naše okolí těžké a všichni to myslí dobře. Rozhodně nám ale nepomáhají fráze typu „Musíš to zvládnout, bude to dobré. Jsi přece matka.“ nebo „Hrozně moc vás to naučí.“, případně oblíbené „Dítě je učitel, mělo to tak být.“ nebo ještě lépe „Asi vám tím vesmír / bůh / někdo jiný chtěl něco naznačit.“ (Ano, to vše pravidelně slýcháme.) Není potřeba říkat vůbec nic. Víme, že na nás naše rodina a kamarádi myslí a „jsou s námi“. Ve výsledku si to stejně musíme prožít sami.”
Ano, nakonec si to musíme prožít a sžít se s tím sami a ten, kterého se to týká, nejvíc.
Matýsku, já se těch 87 dožiju a onu zlatou medaili za 50 let života s cukrovkou ti dám, aspoň v to můžu doufat a přát si to. ❤️