Diaskupina na Facebooku je fajn. Pročítám si různé situace, hledám řešení, jak bychom se zachovali my, dobrý trénink na zátěžové situace.
Jedna maminka tam psala, že svému dítku “slíbila”, že neřekne, že něco nemůže, proto že cukrovka. Když jsem se nad tím zamýšlela, takhle jsme vůbec neuvažovali. Přijali jsme stav, jaký je. Stejně z něj zatím není úniku, prostě cukrovku máme. Cukr si lítá, jak ho doplňujeme a jak ho roznáší inzulín… není to dvakrát denně si vezmu prášek a jedu normálně dál. Matesovi už jsme i řekli, že tyhle úkony jsou pro něj životně důležité a že pokud nebude dávat pozor nebo na to nebude dbát, může jít do nemocnice, může i umřít, což nechce nikdo z nás…
Myslím, že bych se asi neuvázala říct, že dítěti neřeknu, že něco nemůže kvůli cukru… Glukóza je tak potřebná k základním operacím v lidském těle, je to natolik zásadní děj, který ovlivňuje kde co, že fakt nevím, jak bych to dokázala splnit. Jen kroužek plavání… Na začátku změřit, v půlce přerušit, změřit, doplnit cukry… bez tohohle omezení to nejde. Prostě nemůže sportovat v předchozím režimu, není to fyziologicky možné. Přece mu nebudu říkat, že ano. Nejvíc líto mi přišlo, když jsem si představila kariéru, když Mates přišel s tím, že poletí do vesmíru a já si pomyslela, že kvůli cukru nepoletí. Jenže… pak jsem si řekla, může. Kdo ví, co bude za 20 let, třeba cukrovku budeme umět léčit, třeba, kdo ví…
Napadlo mě, že bych chtěla, aby mohl dělat cokoliv bude chtít (byť třeba s omezením), aby to byl prvně on sám za sebe, Matěj, ne aby byl nejprve za diabetika, pak za celiaka, pak za hyperaktivce s poruchou pozornosti, pak za chudáka a pak teprve za toho opravdového kluka Matěje.
A vlastně, proč by nemohl dělat cokoliv bude chtít? Může, stačí jen chtít. Bude to mít asi krapet těžší, ale když bude chtít, zvládne to.
Hodně sil mi dodal kamarád a kolega z práce, který mi pověděl, o úspěšném absolventovi, který DM1 taky má a je to úspěšný vědec. Dodalo mi to sílu a odvahu a já za to moc děkuju! Může. Když bude chtít dokáže cokoliv. Přes překážky k výšinám, motto naší střední školy, jak moc teď výstižné.
A novoroční předsevzetí? Žádné nemám. Jen přežít a umožnit všem našim dětem vyrůst ve správné lidi. I když, možná posunout sebe sama k lepšímu já. I přes vyčerpání, přes každodenní vstávání několikrát za noc, přes počítání, rozhodování a nemožnost vypnout… A tak to bude příštích deset, patnáct, dvacet let… Zvládnu to? Budu muset a chci to zvládnout, děcka za to stojí! Trochu se bojím kombinace práce, která mě čeká už za měsíc, a tohohle DM1 maratonu. Ale zase se těším, po takové době zase mezi své. Bude to fajn. Kamarádka s diadítkem si prý pobrečela v nemocnici. Já jsem ještě nebrečela. A věřím, že nebudu. Zvládnout se to musí, na pláč není čas, jde se měřit. Dobrou noc prvního dne nového roku 2021 a vůbec celý dobrý rok všem!