Tak se dostavila vánoční kometa s poselstvím. Nějak mě to dostihlo. Kamarádka, která má chlapečka s diabetem od necelých 2 let mi doporučila na Facebooku skupinu pro rodiče diadětí, tak jsem si říkala, že to bude fajn podpora. A opravdu, našla jsem tam zajímavé tipy, rady i podporu.
Dnes mě tam zaujal příspěvek od jedné členky, která ve skupině také našla podporu, ale že přesto jim nemoc vzala svobodu a bezstarostnost. Už nějakou dobu se život točí jen kolem jídla, hodinek, telefonu, senzoru a inzulínu. Ví, že to zvládají dobře, ale mrzí ji, že zrovna její syn bude takhle bojovat celý život. Letos by si od Ježíška přála, aby dal všem dětem s DM1 už brzy náhradní řešení, aby mohli zase žít jako ostatní. A mně došlo, že tohle přesně trápí i mě. Vím, že bych takhle přemýšlet neměla, protože pozitivní přístup dělá divy, držel se mě poslední 3 týdny. Ale ano, když jsem hledala pěkné pouzdro s pásem na inzulínovou pumpu, kterou asi také časem pořídíme a uvažovala jsem, jestli neříct kamarádce, která šije, a ušila nám krásnou teplákovou soupravu s motivem Minecraftu, jestli by něco takového taky neuměla, došlo mi, že tohle bude náš svět. Jasně, v současnosti to není smrtelná nemoc, mohlo by být výrazně hůř, mohl si vyžrat nějakou smrtelnou chorobu. Ale tohle přání a zjištění, že ta „svoboda a bezstarostnost“ tu už prostě nebude, protože jsem se začala bát v noci spát, co kdyby syn upadal do hypoglykémie, která je přece život ohrožující… A když můžu spát, nespím a přemýšlím co a jak…
Bude to za chvíli lepší, asi se dostavil ten šok, na který zatím nebyl čas. Tak si u tohohle postu utřu slzy a pojedu dál. Non stop. Člověk je tvor přizpůsobivý, zvykneme si, ale věřím, že smíření mi ještě nějakou chvíli bude trvat. Zvlášť když nastává čas vánoční, čas voňavého cukroví a smaženého kapra s bramborovým salátem a náš Mates si nic z toho neužije… Mrzí to ve chvílích, kdy druzí dva sourozenci se cpou lízátky nebo čokoládičkami z adventního kalendáře a vykřikují, že chtějí další a člověk počítá pro zbylého človíčka na jednu maličkou čokoládku 1 výměnnou jednotku (1 VJ = 10 g sacharidů), což je půlka svačiny… Mrzí to, když si chce dát aspoň lžičku špaget, co nedojedla ségra, ale nemůže, protože jsou s lepkem… A co dál, co puberta, půllitr Coly rovná se celý oběd… Dá si oběd nebo půllitr coca-coly? Aspoň jsem zjistila, že Kofola bez cukru se docela dá (neměla jsem ji nikdy moc ráda, ale zkusila jsem ji, abych věděla, do čeho jednou třeba synek půjde, a jo, dá se to) a na celé 2 litry jsou to 2 VJ, což je ta svačina, to docela jde… Aspoň něco.
A moje poselství pro letošní Vánoce? Vyměnila bych všechny dárky světa, i ty co někdo někomu ukradl, vyměnila bych spálené cukroví, nepovedenou vánočku, smaženého kapra nebo shořenej stromeček za to, co se koupit nedá a až když to člověk nemá, dojde mu, jak malicherná přání předtím měl. Buďte zdraví, buďte šťastní, buďte spokojení! Na ničem jiném totiž doopravdy nezáleží.
PS: Ale jo, život u nás se zase vrátí do normálních kolejí, zase se tu tancuje na Bombarďáky, Matýsek pokřikuje a zpívá a kraví, stejně jako Mišák s Majkou, i se senzorem (takové malé bílé kolečko připíchnuté a přilepené k zadní straně paže) na ruce. Bude zase dobře. Musíme tomu věřit!