15 let už táhneme za jeden provaz. To je ale sakra dlouho. Co jsem se za tu dobu naučila? Že bez boje se nevzdáváme a že každý problém je výzva, která nás posune dál, dopředu a ke světlým zítřkům! Nikdy před problémem neutíkáme, na všem hledáme to lepší a hledáme řešení. Bez své rodiny bych nebyla tam, kde jsem, bez svého muže bych vnímala současnou situaci významně tragičtěji. Děkuji za každý den, za všechno.
A ano, situace není jednoduchá!
Dnes to na mě tak nějak dolehlo. Celý postup léčby DM1 je na nás. Je to vážná autoimunitní nemoc metabolismu. Bude třeba měřit cukr a aplikovat inzulín, taky vzdělat okolí a připravit na všechny eventuality. Ano, ze začátku budem měřit velký glykemický profil (9 měření/24h: 6 měření před všemi jídly, pak v 00, ve 3h v noci a další den ráno). A pak malý tedy ráno nalačno, před obědem, před večeří a před spaním. Byť zlatým standardem je velký. A ano, bude to tak celý život… (se senzorem se jen změří a nepíchá se do prstu). Když se ty glykémie (hladiny cukru v krvi) budou pohybovat rozumně, tak občas to měření v noci odpadne, protože to člověk nevydrží vstávat celý život ve 3h… Jo, dneska to na mě dolehlo to “hraní si na externí slinivku”, tohle všechno si tělo řídí samo, při DM1 to musíme zařídit my sami zvenku…
A to člověku většinou nedojde, si řekne, no co, bude si píchat inzulín, dobrý, ale je to měření, alchymie s jídlem s dávkou inzulínu, se kterou se hýbe na základě jídla, pohybu, stresu a tak… Studijní rychlokurz je nářez, mám v sobě 2 cca 300 stránkové bichle o diabetu za 2 dny a jde to ztuha to učení a chápání, když je člověk unavený a nevyspalý.
A chápat to musím, je to nutnost, jinak ho opět překvapivě můžu ohrozit… Může i umřít… No ale pokud to tak zvládnem, a pokud to tak pak zvládne Mates, může (to bude už pak na něm) prožít naprosto plnohodnotnej (jen možná o chlup těžší, díky té nutnosti se hlídat a měřit, zas ale možná zodpovědnější a se zásadami zdravého životního stylu) život. A naděje umírá poslední, život je boj, kterej se ale nevzdává a i když z něj živí nevyváznem, je třeba si ho žít a užít ne jen přežívat.
PS: Myslela jsem, že dám rodinnou fotku nás všech, že půjdem na večeři, že budem slavit… Je to jinak, tak holt bojujem. I když na večeři bychom stejně jít nemohli, kvůli pandemii koronaviru je vše zavřené, tak aspoň to mě nemusí mrzet. A díky všem za podporu, moc si toho vážíme!