Byl čtvrtek, 26. listopadu 2020 večer, když jsem dala na Facebook fotku, kterou jsem přidala do svého roku. Totiž, celý rok jsem přidávala do alba „Můj rok 2020“ každý den jednu fotku, která by vystihovala ten jeden den mého roku. Toho roku v červenci bylo nejstaršímu synovi Matějovi 7 let, na začátku listopadu prostřednímu synovi Michalovi 5 let a v únoru byly dcerce Marice 2 roky. Na fotce ležela kniha Patrika Hartla Okamžiky štěstí a dole v rohu koukal lísteček s kontaktními údaji na Fakultní nemocnice Brno, Pracoviště Dětská nemocnice na Černopolní, oddělení 46 JIP. Napsala jsem: „Ano, okamžiky štěstí, i když to tak vlastně vůbec nevypadá, se dají zažít i v situaci, kdy si člověk uvědomí, že mohl ztratit to nejcennější, co má.“
A situace byla vážná, mohla být dokonce kritická. Mohla být i fatální. Ale komentovat jsem to zatím nechtěla.
Další den, v pátek 27. listopadu, když si tak nějak sedly emoce, na šok ani na slzy stále nebyl čas, jsme vyslali přes FB do světa, co že se nám přihodilo. Přidala jsem fotku zakanylovaného Matýska se sádrovou dlahou na pravé noze s minilegem Houby ze SuperMaria s tímto komentářem: „Ahoj, jsem Matěj a jsem diabetik. Dobře, bez legrace.
Konečnou diagnózu, cukrovka 1. typu, máme nadosmrti, už se “neuzdravíme”.
Ale život jde dál a my v něm jedem dál, odteď na inzulínové vlně a všichni kolem budeme (jak vtipně poznamenala kamarádka, která je mi v těchto dnech oporou, protože má syna s cukrovkou, moc moc děkuju) jeho externí slinivka a budem bdít nad tím, aby ten “batůžek” s inzulínem byl “v normě”. Děkuju moc všem, rodině a přátelům, kteří na nás mysleli, kteří nabídli pomoc, radu a útěchu. Strašně moc si toho vážím, dík moc!
PS: Z Houby měl ohromnou radost, už se těší a doufá, že Ježíšek donese lego Super Mario (a Ježíšek určitě přinese, už schovává ve skříni), takže dneska už je lepší. Více ze story u Ondry nebo u mě ústně až se uvidíme. Dík všem za podporu!“
A opravdu! Hrozně mě překvapilo a potěšilo, kolik lidí nám aspoň přes Facebook vyjádřilo podporu. Hodně lidí nám přálo ať je všechno brzy v pořádku. Bohužel, v pořádku už Matěj nikdy nebude, to mi tak nějak běželo hlavou, když jsem četla komentáře. Každopádně, šok ani slzy se stále nedostavily, budeme bojovat, to je jasný. Mates taky nepláče, všechno vzal tak statečně a samozřejmě, že to ani jinak nejde, když je tak silný a vyrovnaný on, my musíme být taky!