Poslední dobou se hodně zamýšlím nad tím, co bude Matěj dělat, až bude velký. Je chytrý, zajímá se o spoustu věcí, co když ho bude cukrovka 1. typu limitovat? Asi bude, tomu se asi úplně nevyhne, ale největší limity jsou v naší hlavě. Vidím to sama na sobě. Hodně mě inspirují lidi kolem mě. Už jsem psala, že mi pomáhá i vědomí, že kolem sebe mám fajn lidi, kteří mě podpoří, pomůžou a kteří jsou mj. také úspěšní, úspěšní ve svém životě. A táhnou mě s sebou. Matýskovi bych přála, aby měl v životě aspoň tolik opravdových přátel jako já. Zas tolik jich není, ale vím, že i po letech by se mi snažili pomoct a podržet mě. Jednou mi jeden bývalý partner řekl, že jsem jako koule u nohy, že mu nedávám žádný prostor. Dodnes si to pamatuju, protože to hodně bolelo. Každopádně měl pravdu. Zpětně ho chápu a poučila jsem se z toho, i když ten vývoj byl pro mě těžký, moje vnitřní nastavení je „být koule u nohy“ a vlastně i jemu děkuju za tohle zrcadlo. Nicméně jsem tuhle svou potřebu transformovala do pro mě hodně užitečné podoby. Jsem teď neviditelnou koulí u nohy svých přátel, kteří mě inspirují. Sice mě táhnou s sebou, ale neví o mě a nijak je nazatěžuju (aspoň doufám), ale jejich vlastní úspěchy a radosti posouvají i mě. Jsou pro mě zdroj energie a inspirace. A za to jim patří veliký dík. Příklady zkrátka opravdu táhnou. Když je mi hodně zle, představím si, co by udělali mí přátelé a začnu bojovat, nevzdám to. A protože šedivá jsou slova teorie, ale zelený strom praxe, tak ač já jsem spíš teoretik než praktik, dovolte mi, abych uvedla pár příkladů lidí, kteří pro mě v tomhle ohledu hodně znamenají a bez nich bych svoji aktuální situaci, možná celý život, zvládala o dost hůř. Pokusím se nejmenovat a spíše anonymizovat, ale kdyby se někdo poznal, tak děkuju mnohokrát i jmenovitě, mám vás ráda. 😘
První, poslední a nejdůležitější člověk v mém životě, můj nejvíc nejlepší přítel, který mě přinutil k životnímu optimismu, je můj muž. Toho jediného budu jmenovat, protože si to zaslouží. Je to člověk, který mi vždycky věří, který mě i přes můj odpor posouvá dopředu, k lepším výkonům, k mému nejlepšímu já. Asi úplně nevím, čím jsem si takového partnera zasloužila, ale jsem neskonale vděčná a šťastná. Lásku si prostě člověk nezaslouží, tu buď máte nebo ne. Já mám to obrovské štěstí, že mě miluje muž, který je i přes všechny svoje mouchy neskonale dobrým člověkem. Nikdy mě neshodil, i když si to v duchu určitě stokrát myslel (někdy jsem opravdu nesnesitelná, já to vím), vždycky mě podporoval a snažil se, ať ze sebe vymáčknu to nejlepší, co tam je. Naučil mě, že sny jsou sice krásné, když se sní, ale dokud se na ně nepodívám zblízka a nesplním si je, budu jen snílek. Jemu patří můj největší dík, za všechno, co žiju, za životní přístup, za učení optimismu, za lekce analytického myšlení, které až tolik nemám a za sdílení pohledů na věc, protože pro stromy někdy ten les prostě není vidět.
Nikdy nebudu tak chytrá, tak dobrá jako mé zdroje inspirace (ano, uznávám, mám ve slabších chvilkách trochu problém se sebeúctou a sebevědomím, ale tohle nastavení se opravdu blbě mění). Je zajímavé, že někdo vás dovede zkopnout z toho kopce, kam jste se pracně vyškrábali po malých krůčcích jednou větou jako třeba, že se vás, tam kam se vracíte, budou chtít zbavit, protože… proč vlastně? A pak přijde někdo, kdo ve vás věří, kdo vám podá ruku a vy přeskočíte dlouhé metry, které byste se škrábali sami. Vědecký přístup je potřeba, analýza dat a situace je vždycky lepší začátek než emotivní vyšilování (no jo, tady mám trochu rezervy). A tak místo skepse a deprese začnete zase věřit v ty lepší zítřky a začnete pracovat a baví vás to a pracujete i doma, přemýšlíte a chcete dokončit úkol. Už jsem to tady psala. Motivací nejsou peníze, motivací jsou lidé kolem nás. Vždycky jsem měla management za sice zajímavou věc, ale takovou kterou všichni přece znají a je to samozřejmé. A není. Dobrý vůdce smečky se pozná tak, že je spokojená smečka, pak teprve je spokojený vůdce a ne naopak. A tuhle důvěru prostě zklamat nechcete. Takže vřelý dík mikroteame a vzhůru do práce! Ale o práci a jejím významu v téhle situaci bych ráda napsala ještě víc jindy.
Hodně mě posouvá dopředu i můj kamarád, který se věnuje vzdáleným světům. Vždycky jsem věděla, že „z něj něco bude“. Napadlo mě to už na základce (jo, i o tomhle přemýšlí malé holky 😀 ) a vlastně jsem měla docela dobrý odhad. Očekávám, že do pár let ho budeme místo jména z legrace oslovovat pane profesore. 😉 Ale to vlastně není to podstatné, co mě na něm inspiruje. Inspiruje mě jeho odhodlání a jít si postupně za svým snem. Nikdy jsme se o tom vlastně nebavili (takové vnitřní rozhovory, pravda, vedu jen s jednou nebo dvěma nejbližšími přítelkyněmi), ale mám pocit, že to co dělá, chtěl dělat už odmalička. Vždycky se zajímal o ty vzdálené světy. A to je něco, co obdivuju. Já tohle totiž neznám. Vím, co mě baví, ale nikdy jsem nevěděla, co budu jednou dělat. Vlastně, vždycky jsem si přála být David Attenborough. Myslím, že bych byla celkem dobrý systematický zoolog. A třeba taky ne. Jenže díky tomu, že mi od malička bylo vštěpováno, že si mám vybrat něco praktického, jsem se pro to nikdy nerozhodla. Dnes to vnímám spíš jako rodičovskou chybu, vzít dětem tu naději a chuť, že můžou dělat, co budou chtít a nehodlám ji opakovat. Když bude Mates chtít být elektrikář nebo jaderný fyzik, budu ho podporovat. Protože když vás něco baví, jste v tom dobří a budete takovou práci dělat rádi. Některé volby by se měly dělat srdcem a ne rozumem a nebo aspoň srdcem s ohledem na rozum, ne jen rozumem. Hrozně dlouho mi trvalo než jsem si tohle připustila. Můj kamarád spolu se svojí milou ženou pracují v tomtéž prostředí jako já. A já jsem za to vděčná, protože oni oba jsou pro mě obrovská motivace a inspirace něco dělat a neflákat se. Jsou to jen lidi, vždyť je znám a mám je ráda, třeba o sobě taky pochybují, nejsou to bohové. Takže to zvládnu taky? Můžu, protože tady jasně vidím, že sny se prostě můžou splnit. Jen je třeba ty sny žít a pracovat na nich a ne je snít. Koneckonců bez osvěty z mojí odbornosti by moji milovaní živočichové neměli kde být, protože půda je jedním z nejvzácnějších zdrojů a zabrat ji skládkami asi nebude úplně to pravé ořechové, co jako lidstvo můžeme udělat.
Jedna z mých nejlepších kamarádek se stěhuje do zahraničí. Vždycky to chtěla. A mě to bylo a asi pořád tak trochu je líto. Je to člověk, se kterým se dá sdílet hodně věcí bez předsudků, vždycky mi poradila a vždycky mi všechno kriticky zhodnotila a přinutila mě podívat se na věc střízlivě, což moc neumím. A já jsem se za své myšlenky zastyděla. Ale pro úplnost je přiznám. Mrzelo mě, že tu zůstanu „sama“. Sice mám fakt štěstí, že můžu říct všechno svému nejvíc nejlepšímu příteli, ale některé věci přece jen chcete spíš probírat s kamarádkou. Ale ona si plní svůj sen a já jsem tu od toho, abych jí ho přála. A tak jí ho přeju. Přej a bude ti přáno. Sice mi bude moc chybět, ale aspoň si můžeme psát. A já tak vlastně můžu rozvíjet svůj literární um. I ona je pro mě inspirací, že sny se můžou splnit. Naučila mě všímat si ženských věcí, jako že má někdo nový účes nebo boty (to se přiznám, že jde úplně mimo mě) a nezažívám díky tomu zas tak často společenské faux pas a můj společenský status tak může stoupat. 🤩🤣😉
Překvapivě bych sem ráda ještě zařadila kamaráda, o kterém toho aktuálně zas tolik nevím, ale dostal se mezi nominované na jednu literární cenu za svůj blog, který má mj. urážet kamarády. 🤪 Ne, tenhle blog opravdu neaspiruje na nějaké ceny. 🙈 Ale jeho úspěch mě nijak neurazil, naopak nakopl k tomu, že jsem si i díky němu splnila svůj sen o tom, že napíšu knihu. A já jsem ji opravdu napsala, sama jsem si ji vytiskla i svázala a sešila (jo, fakt jsem použila jehlu a nit ☺️). Jeho snaha mě motivuje k tomu, že třeba napíšu další, takovou, která bude i veřejná. Momentálně plánuju asi spíš odborné věci, jsem psavec (jak dokazuje tenhle blog), tak budu dělat to, co umím. Psát. 📝
Takže přátelé, moc si vás vážím, děkuju že jste, protože jen tak mě držíte nad vodou a v oblacích, a i když jsem vaše neviditelná koule u nohy, doufám, že vás moc netáhnu dolů, protože když vy budete stoupat, poletím i já. A já to opravdu potřebuju, abych mohla dát křídla svým dětem, protože když v ně budu věřit, dokáží cokoliv. A to bych si opravdu přála i s tou sladkou potvorou.💖🕊
A to se mi sem všichni moji úžasní přátelé, které mám a které opravdu můžu otravovat i s banalitama a oni se nezlobí, nevešli. Ať už to jsou hodinové porady a analýzy dat po telefonu, konzultace léčebných postupů, zvířecích mazlíčků i jen poslání zajímavých tipů, které bych mohla využít. Dokonce i parkovací místo při návštěvě jedné instituce. Vážím si i toho, že si na nás vzpomenete a myslíte na nás, telepatie musí fungovat. 🤪🙏☺️😉
PS: A děkuju i vám, známým i neznámým čtenářům tohohle blogu, protože to, že by moje bilancování a pohledy na cukrové tanečky mohlo někomu pomoct je pro mě též motivací.💖🙏👍
A rychle s tím ven, dokud mám v sobě jen 3,5h spánku a zamlženou mysl, zítra bych si to mohla rozmyslet, protože tohle je můj velmi vnitřní svět, kde jsem zranitelná a ten moc často neukazuju. Tenhle blog je vlastně výjimkou. Ale zase jsme u té systematiky, Mates si tu zaslouží mít vše. 💖👍