Vůbec netuším, jestli si tím projde každý nebo jen část “diarodičů” nebo jen pár jednotlivců, ale tohle sladké peklo má i odvrácenou stranu, kdy všechno není zalité jen sladkým cukrovým závojem, jak dobře to kompenzujete, jak jste zvládli odbourat strach z jehel, jak to skoro neomezuje a tak vůbec. Je to obrovský stres. Obrovské množství informací. Obrovská zodpovědnost. Obrovský zápřah. Obrovské vyčerpání. Člověk si hodně rychle sáhne na dno. Svých sil. Svých možností. Jenže cukr nepočká, až se vyspinkáš. Cukr je motorem celého těla a jede pořád dál.
Můj muž říká, že se tím nechávám hrozně ovlivňovat. Stresovat. Nemám se stresovat hodnotou nad 15 mmol/l, když jsme všechno dodrželi. Jenže mě to štve. Jsem vědec. Analyzuju data. A štve mě, že nechápu zcela ten mechanismus. Vím, že je to biologie a živý organismus, člověk je tvor plný výjimek, mnohdy se vymyká pravidlům, co člověk, to originál. Ano, to vím. A stejně.
Občas uvažuju o restartu. Restart. Game over. Press start. A zkusit to znovu. Jenže, člověk má zodpovědnost za toho malého človíčka. Hlídá zatím cukr za něj. Takže je vcelku logické, že ho v tom prostě nemůžu nechat. Ale někdy je to vážně sakra těžké. A to jsme na začátku. Vstávat v noci, spát 5-6 hodin denně a ještě přemýšlet nejen nad základními činnostmi, ale myslet na ostatní a mnohdy i za ostatní malé členy domácnosti, chystat, starat se, pracovat, do toho mít neustále zapnutý proces řešení hladiny cukru, který jede na pozadí a do toho se snažit tvářit normálně, nebýt protivný, snažit se aspoň trochu normálně fungovat a trochu žít. A to je zrovna to, co mi teď úplně aktuálně nejde. Ano, logicky si to umím zdůvodnit. Je to stres, vyčerpání, odpočinutý člověk tohle nikdy neřekne. Za normálních okolností to člověka ani nenapadne. Jenže to je všechno to, co já teď mám-nemám-jsem-nejsem. Opravdu nevím, jestli si tím prošel každý „diarodič“, vím, že každé začátky jsou těžké, někdo to bere zodpovědněji, někdo méně, někdo mávne rukou a někdo hned stresuje. Člověk by nevěřil, co s psychikou udělá dlouhodobý nedostatek spánku. Vždycky jsem byla spáč. Už od dětství. Někdo by určitě řekl, že jsem spala do zásoby. Jenže spaní do zásoby nefunguje. Pořád jsem spáč. A spát 5-6 hodin spánku denně mi opravdu nestačí. Vadí mi to, nesnáším to, ale není z toho kolotoče možnost vystoupit. Jako jo, vystoupit můžeš, ale žádný pořádný rodič své dítě nenechá ve štychu. Ani já, takže nevystupuju. Ale ta cena je opravdu vysoká. Neschopnost přemýšlet, neschopnost rychle řešit, neschopnost udržet myšlenku, neschopnost soustředit se, neschopnost elementární práce mozku. A do toho všeho ještě musíte řešit provozní věci, pracovat, učit se, zkusit se třeba radovat, myslet pozitivně, věřit v lepší zítřky. Věřím, že jako racionální člověk si všechny své negativní myšlenky zdůvodním a zvládnu to. A ano, uvědomuju si, jak to všechno zní černě a negativně. Ale kdyby mě někdo někdy viděl jen tak koukat do prázdna, neusmívat se nebo říkat divné věci, tak už bude vědět, že jsem si došla do bodu zlomu a balancuju na okraji propasti. Přepadnout nesmím. Kdo by hlídal za mě? Třeba mě někdo strhne zpátky. Třeba je touha žít opravdu silná. Pro jistotu jsem si pořídila malý talisman na krk, který by měl zmírňovat negativitu v nás. Tak snad zafunguje, stejně jako prstýnek pro „doplnění“ energie. Musím věřit. Nic jiného mi nezbývá. I myšlenky někdy bolí. Tak vzhůru do dalších probděných nocí, vzhůru za světlem, za nadějí. Naděje, že budu mít sílu to nevzdat je tu vždycky.
Tímhle splínem jsem si procházela na začátku jara. Za chvíli začne léto a moje myšlenky jsou již veselé. Naštěstí. Musím říct, že mi hrozně moc k psychické pohodě pomohla práce a kamarádi kolegové, ale o tom asi spíš příště. Každopádně, ráda bych i tohle tady měla, kdyby to měl někdo podobně a třeba by mu to pomohlo ten boj s cukrem i se sebou samým nevzdat. ☝️😌❤️ Aspoň se člověk dozví dost cenných věcí o sobě a to taky není k zahození. Ne vždycky je všechno facebookovsky a instagramově sluníčkové. 🤪😉 Víte, co je v životě důležité? Já bych si teď už troufla říct, že ano. Nejsou to věci, nejsou to ani peníze, jsou to lidé kolem nás. Jsou to ti, kterým mnohdy my sami nejvíc ubližujeme, a stejně jsou pořád tady. Proč? Mít rád, milovat je silné, prý láska i hory přenáší. Pokud vás netrápí existenciální problémy jako je kde složit hlavu a co jíst, je tohle ten největší dar, jaký kdy budete mít. Mít kolem sebe lidi, kterým na vás z nějakého důvodu záleží a mají vás rádi. A pomůžou a nic za to nežádají. Ať je to syn, manželka, táta, babička, nejlepší kamarádka, kolega z práce, je to jedno, kdo to je, je to obrovský dar. Stejně jako život. Je to holt boj, ale vzdávat se nebudem, takhle se ta hra nehraje. Největší zábava nás teprve čeká. A můžete být nemocní a být tu chvíli, zdraví a prožít dlouhý život, ale bez lidí bude prázdný. Je těžké být na život sám. Říká se, že hlavně zdraví a to ostatní není důležité… Můj syn zdravý není a myslím, že to není to nejdůležitější. Jasně, že by mě neskutečně štvalo a hryzlo, kdyby měl vyměřen krátký čas a ta nemoc byla třeba jiného typu. Ale délku člověk opravdu neovlivní, kvalitu ano. A to, jak ten život prožijete, je na vás a na lidech kolem vás. Hodně štěstí při životních volbách nám všem! 🍀
Jinak moc děkuju všem, kteří o mně nepochybují, když já o sobě ano, všem, kteří mě mají rádi a nezištně pomůžou a nejvíc děkuju svému nejvíc nejlepšímu příteli, který o mně ví všechno a ještě s hrůzou neutekl, našim dětem za trpělivost a tomu, bez kterého bych nic z toho nevěděla a nepochopila tak rychle, díky Matýsku. 😘❤️