Není to úvod písně Michala Davida, že chci žít non stop, ani název scifi knihy o vesmírné lodi Briana Aldisse. I když já teď tak trochu non stop žiju na takové scifi lodi balancujíc na tenké hranici cukru. Už dva měsíce. (Před dvěma měsíci bylo pondělí, kdy Matěj zůstal doma, protože mu nebylo nejlíp, protože si natáhl v neděli nohu. To jsme ještě o stoupajícím cukru nevěděli, to přišlo až ve čtvrtek.)
Já s pár výjimečnými přestávkami jedu non stop bez spánku, tedy se spánkem dávkovaným po 2-3h a obvykle ne víc než 6 hodin. Paní doktorka v nemocnici mi říkala, že se nedá celý život vstávat ve 3 hodiny v noci a mít spánek přerušovaný po 2-3h. Dávám jí za pravdu, je to hodně těžké. Zvlášť pro spáče jako jsem já. Člověk jde spát po půlnoci, aby za 1,5-2,5 h znovu vstal a ráno v 6-7 začal kmitat a plnohodnotně fungovat.
Je za to určitá daň. Jsem protivná. Uvědomuju si to. Stačí kousek a můj vnitřní klid se mění na oheň a já vybuchnu. Únava dělá své. Člověk má chuť utéct. Není příjemný. Všechno mu trvá déle. Stále měříme přes noc, měříme ve 20h, ve 22h, o půlnoci, ve 3h ráno a po probuzení, kdy Matýsek vstává mezi 6h a 7h, někdy už po 5. hodině ráno.
Upřímně? Je to těžký. Když člověk vidí, jak si třeba známí postesknou, že miminko nespí nebo proplakalo noc a jak se těší až z toho vyrostou. My z toho nevyrostem. Je to už napořád. Prý se později nebude měřit každou noc, aby se hlídala život ohrožující hypoglykémie, ale 2-4x do měsíce určitě.
Hledám energii, kde se dá. Dokonce jsem si zadala výrobu osobního “talismanu”, který prý dobíjí energii, chci tomu věřit a tak věřím, že mi pomůže. Psychicky určitě, tam už za chvíli nebude kde brát. Kdyby mi někdo dobil baterky na příštích 50 let, byla bych vděčná. Tak vzhůru do toho, jdu se připojit na nabíječku. 😅😌
PS: Příhoda na závěr: I malá ségra chápe, že Maty nemůže jen tak sladké. Chtěla koupit koláč a pak povídá “Míša taky koláč, Maty ne…”, i sourozenci to berou zatím statečně. ❤️