Jak už jsem psala, letos jel náš Matěj na svůj první skautský tábor (a vlastně na první celkově), na dva týdny. A zvládl ho skvěle, moc si ho užil, my vlastně taky a jsme moc vděční za skvělý průběh táborové glykémie. 🙂
Jen pár střípků z tábora, jehož tématem bylo táboření ve stylu Hoši od Bobří řeky. Jako obvykle po zkušenostech z výprav jsme rozhodli, že si bude posílat „půlku“ tj. místo např. 40 g sacharidů na pumpě na oběd si pošle jenom 20 g, ale sní těch 40 g, na svačinu třeba nepošle nic a dá si ji normálně, aby se nemusel pořád „dokrmovat“ džusem nebo ovocnou kapsičkou. A vyšlo to, myslím, parádně. Na náročné sportovní odpoledne skauti zkusili po domluvě s námi i odpojit pumpu a byl na sportovní aktivity bez pumpy. Dokud se hýbal, glykémie byla dobrá, ale pak se projevil neposílaný bazální inzulin, který tělo potřebuje i bez jídla, a vystřelil k 18 mmol/l, ale jinak dobrý. 🙂
Vtipná, tedy zpětně vtipná, je i historka o tom, jak Matěj ztratil telefon. Byli zrovna na trojdeňáku (třídenní puťák neboli putování) a telefon si Mates dal do vesty, kterou si dal do karimatky, kterou měl připevněnou na batohu. Jenže když se po pauze zrovna na lesní cestě ve Vranově nad Dyjí u Zámecké ulice zvedli, tak vesta s mobilem vypadla, aniž by si toho kdokoliv všiml. Ten den měl Mates nejspíš i rekord, kdy než ztratil telefon, ušel 36 km a pak ještě nějakých 4-5 km ušel, takže je možné, že ušel „maraton“. :O Je fakt dobrej! Já jsem si zapsala na FB 18. 7. 2023: „No, myslím, že dneska už nic horšího vzhledem k času (23:59) nepřijde, tak si to tu dovolím sdílet, protože jsem právě zestárla o 1000 let. Od 19.h neměl data, bylo mi to divný, ale měl málo baterky, Ondra říkal, že telefon asi šetří data. Jo houby… Matěj ztratil telefon! I s vestou. No a tak mu skončil puťák, protože jel hledat telefon a kluci ho berou autem zpět do tábora (zítra by těch 20 km po nočním výletu asi moc nedal). Díky za Ondru a za Apple a sdílení polohy, přesně jsme věděli, kde telefon je, i baterka vydržela! A našli ho!!! Je já budu zejtra mrtvá, ale co už, naštěstí tohle podivné den už končí! A update ze skautského auta, pokud bude Mates ok, tak ho zítra ještě za klukama na výlet vezmou (my už víme, že už nejel a zůstal v táboře), tak uvidíme. Každopádně, díky, skauti jsou fakt borci. I já mám aktuálně jednoho doma a to skaut nebyl. Já jsem zralá na infarkt nebo na panáka. I když asi se zařídím dle hesla, ráno moudřejší večera. Tak dobrou, jdu upadnout do kómatu.“
Mates poslal domů jeden dopis, kdy psal nějaký příběh a pak nám rodičům napsal zhruba 1 větu, jako že dobrý a že mu ještě musí zbýt papír pro sourozence. 😀 Na mých 5 dopisů s obrázkama Robloxu, Maincraftu, Huggy Wuggyho, Maria a Luigiho a Peach s Toad a Sonica s Knucklesem a Tailsem poslal pusinku a že se máme opatrovat. 🙂 My jsme poslali pro celý oddíl jeden balíček s několika baleními bonbónů BonPari „díky za všechno“, prý došel a že měli kluci radost, tak jsme měli radost i my.
Jinak Mates přijel z tábora jako „nefalšované“ vlče, tedy s vlčecím slibem a s přezdívkou Cukřík (to napadlo Robota, loni už i našeho Matesa, celkem logicky, protože už jsou tam asi tři Matějové a že se to už plete) a se splněnou odborkou „vlčkem“ Zdravotníka. Takže shrnutí: vřelý dík za skauty, Cukřík si tábor fakt užil. I my jsme si celkem odpočinuli od neustálé kontroly hladiny cukru. Mně to hodně pomáhá k o chlup lepší psychické pohodě, takže hlavně za mě fakt veliké díky! 🙂
Ještě si dovolím zafilozofovat. Asi mě ten cukr a únava z neustálé kontroly hladiny glykémie přece jen dostal. V listopadu to bude 3 roky, co se Matějovi projevila cukrovka. První měsíce až rok byl absolutní šok, který jsem si nejspíš nepřipustila a neustálá práce s výškami a nížinami cukru a hlídáním správné dávky inzulínu. Další rok si všechno sedalo, už jsem nebyla ze všeho úplně mimo a začínalo mi všechno, co jsem do sebe v rekordně krátkém čase nacpala za vědomosti, dávat smysl. Ale teprve tenhle rok začínám opatrně z té cukrové skořápky neustálé kontroly cukru vykukovat zase ven do normálního života. Všechno si zažít a naučit se mi zkrátka trvá déle a jsem spíš zodpovědný typ, co neumí spoustu věcí hodit za hlavu. Na druhou stranu, člověk musí žít a život si užít, protože stejně z něj živí nevyváznem. 🙂 A jak jsem to poznala? Nepsala jsem. Moje největší vášeň zmizela, příspěvky se staly krátké glosy a odstavečky. A teď zase pomalu začínám, tak věřím, že se vše vrátí do normální nebo aspoň normálnější roviny. Tak carpe diem!