To je tedy jen taková filozofická otázka. Náš Matěj zatím přání být astronautem nevyslovil, i když ho vesmír zajímá. Nicméně může přijít. A v jeho případě by odpověď zněla, že bohužel ne. Létání do vesmíru je tak náročné, že ještě k tomu hlídat cukr prostě nejde. Takže astronaut, hlubinný potápěč nebo třeba horolezec pro diabetika úplně není.
Ale není to tak trochu popření smyslu toho, oč se tu snažím, o osvětu života s diabetem, diabetikem a neustálou kontrolou hladiny glykémie? Vlastně ani ne. Někdo to tak prostě má. Bojí se, že tamto, že ono, že bude cukr moc nízko, že se bude píchat glukagon, že naopak bude hyperglykémie a bude se posílat inzulín a pak se to sečte a poletí zase rychle dolů… A nebo se někomu nechce prostě pracovat s náročným typem dítěte. I když na to má vzdělání. I když si takovou práci vybral. I když by neměl dělat rozdíly mezi dětmi.
Mates projevil zájem věnovat se více jednomu sportu, který hraje u nich na škole jako zájmový kroužek. Jeho ADHD se tam obvykle projeví, moc s tím trenéři pracovat neumí, většinou jen sedí na lavičce, ale občas i hraje. Ale baví ho to, chtěl dokonce i na tréninkový tábor. A tady nastal kámen úrazu. Pro jistotu jsme kontaktovali paní trenérku, jak by se na to dívala a zda Matěje přihlásit. Paní trenérka se vyslovila vyloženě proti, že na to nemají čas, že ještě toto hlídat a cukr a že by musel chodit víc dní v týdnu, že na to nemá výdrž atp. Zkrátím to. Na tábor ani na rozšířené hraní toho sportu jsme ho nepřihlásili. Prostě, kde není vůle, tam není cesta a na sílu to lámat opravdu nemá cenu. Zlatí skauti!