Myslím, že to zažila asi každá pracující diamáma. Máte něco naplánováno, může to být důležité, připravujete se na to, dáváte tomu čas, přípravu, péči a najednou je všechno jinak. Zavolá vám vaše diadítě, že si ve škole při tělocviku vytrhlo kanylu, poslední hodina, před obědem. Drahá polovička je pracovně mimo město, kdyby nešlo dítě na oběd, tak propadne, doma sice něco je, ale na ten oběd by měl jít za 10 minut…
Takže rychlé rozhodnutí během telefonátu, že na oběd půjde bez inzulínu, rychle se nají a vyzvedne ho během 30 minut babička a doma se „přepíchne“ a dopošle inzulín.
Během čekání na váš pracovní projekt jen sledujete cukrový výstřel do nebes (co se dá taky čekat po obědu bez inzulínu, že 🙂 ), a i když se vás kolegové snaží rozptýlit, prostě jste bez sebe nebo aspoň vaše perfekcionistické „cukrové“ já.
Na druhou stranu, jste pyšná diamáma, protože váš skoro 10letý syn si zvládne v pohodě sám přestřelit kanylu, vše obsloužit v pumpě a všechno zvládnout. Takže když to zvládne on, zvládnete to taky. I já. A ano, jsem pyšná diamáma. 🙂