Jedničky, i my jsme jedničky, zvládáme cukr už 2 roky. 11. 1. uběhlo 101 let od první aplikace inzulínu, která zachránila už hodně životů. I ten Matějův, vlastně bych mohla napsat že zachránila život náš. Díky!
Za ty 2 roky jsme ušli poměrně velký kus cesty. Nejen Matěj, ale hlavně já. Od prvotního šoku, přes snahu o perfektní zvládnutí, která byla už od samého začátku odsouzená k nezdaru, protože tělo není stroj a není perfektní. On ani sám člověk není perfektní. Na metabolismus cukrů působí tolik proměnných, že udržet se v rozmezí 100 % je dlouhodobě neudržitelné, alespoň v rámci zachování psychického zdraví. Jo, občas se zadaří, kdy je Matěj celý den v limitu (4,0 – 10,0 mmol/l), ale je to spíš výjimka, obvykle to aspoň jednou za den na chvíli ulítne buď směrem dolů nebo nahoru. A největší problém s tím mívám já jako máma. Chtěla bych, aby měl hladinu cukru vyrovnanou, aby se mu co nejpozději, pokud vůbec, objevily komplikace… Jenomže když se ohlédnu za těmi uplynulými roky, k čemu mi bude 100 % času v rozmezí, když si ten čas vlastně vůbec neužiju, protože se budu stresovat každým výkyvem?
Matěj se mě zeptal, jestli mě překvapilo, když dostal cukrovku. Ano, z toho šoku se vlastně teprve teď vzpamatovávám. Člověk může tvrdit, jak se z toho rychle oklepe, ale tohle je tak velký zásah do života celé rodiny, na co všechno si musí zvyknout, že si zcela upřímně myslím, že to člověku vlastně celé dojde až později, že první měsíce jede jen na setrvačnost a snahu to celé nějak pojmout, uchopit a zvládnout. Když se otočím a podívám zpátky, zvládli jsme to. Ale svou daň si to určitě vybralo. Jsem vděčná, že máme tak super rodinu, tu nejbližší, která od problémů neutíká, ale snaží se je řešit, která umí podržet, i když je to třeba z pohledu toho druhého nepochopitelné nebo dlouhé. I když se člověk obvykle ze všeho musí vyhrabat sám, bez podpory nejbližších by to šlo o dost hůř. A tak i já děkuji za to, co mám a za malé radosti, které mě držely nad vodou. Díky!