Život se osladí sám, není třeba cukr! Dnes je to přesně 2 roky s DM1 neboli cukrovkou 1. typu. Dva roky, kdy jsme skončili na JIP a zažili šok, ze kterého jsem se já hrabala vlastně skoro celé dva roky. Ale už je to lepší díky mému skvělému muži, který to se mnou vydržel a taky díky skautům, kteří se skvěle postarají na výpravě i na táboře a já se někdy přistihnu, že v ten čas opravdu konečně vypnu „nepřetržitý mód sledování hladiny cukru v krvi u Matěje“. 🙂
A dáme si na to výročí trochu edukace. Cukr samozřejmě potřeba je, není to tak, že diabetik 1. typu, tedy závislý na dodávkách inzulínu zvenčí (pumpou skrz zavedenou kanylu nebo perem s jehličkou), nesmí cukr. On ho někdy dokonce mít musí, třeba když má cukr v krvi nízko (hypoglykémie), tak se musí doplnit. A protože dávky poměru cukru a inzulínu musí být v souladu a není to úplně jednoduché, stává se to běžně. Vše, co Mates sní ovlivňuje potřebu inzulínu. Na džus potřebuje jinou dávku než na čokoládu, těstoviny nebo rajčátka ze zahrádky. A protože žije normální život, i pohyb ovlivňuje cukr. Pohybem a působením inzulínu se hladina cukru v krvi snižuje, jídlem a třeba i stresem (nervozita z písemky třeba) nebo i působením např. růstového hormonu proti inzulínu se cukr zvyšuje (vysoká hladina cukru v krvi je hyperglykémie). Je to alchymie, někdy k vzteku, ale se skvělýma lidma kolem sebe si člověk na tu kanylu v břiše zvykne a ani mu to nepřijde. Prostě život je sladký, i se sladkou potvorou, jak se cukrovce někdy přezdívá. Maty, jsi skvělý!