Nezáleží? Vlastně nezáleží. Prostřední syn mi nedávno řekl, ať mu položím nejtěžší otázku, kterou znám. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem mu položila tuhle otázku: „Jaký je smysl života?“ 42? 🙂 Syn mi odpověděl: „Život“. A má velký kus pravdy v té své odpovědi. Možná, že ve 42 letech teprve objevíme sami sebe, tu svou pravou podstatu a dostaneme odpověď na otázku, jak bychom ten svůj život vlastně chtěli doopravdy naplnit, jak bychom chtěli, aby vypadal a jak by vypadat měl.
Bavila jsem se s kolegou, který má taky tři děti a uvědomila jsem si, že Matěj je ve své podstatě úžasný. Bez něj a jeho samostatnosti v péči o sebe a hladiny glykémií vs. inzulínu bych nemohla chodit do práce. Pravděpodobně bych byla odejita, možná bych teď pracovala někde, kde bych byla nešťastná, v práci, která by mi nedávala smysl a trápila bych se o to víc. Ale není to tak. Ještě mi není 42, ale vím, jak bych chtěla naplnit svůj život a byla bych moc ráda, kdyby mi (nám) to tak vyšlo. I tak člověk nevytěsní to, že se ho v nejtěžších chvílích dosavadního života chtěli vybrané rádobyelity zbavit. Nejde to a mrzí to. Na druhou stranu, hrozně moc potěší důvěra a obrovskou motivací je očekávání, které člověk nechce zklamat. Nutí mě to posbírat zbytky sebevědomí a sebehodnocení, poskládat, slepit a ono to časem sroste a třeba i vyroste. Věřím tomu a věřím v to. Když ve vás někdo věří, je to víc než pochvala, víc než potěšující prémie na účtě, je to víc než to zadupání do země. I když to občas nevidím a nechci vidět, je fajn mít fajn lidi kolem sebe.
Je důležité být srovnaný sám se sebou. O to víc, když musíte být oporou malému človíčkovi, který zatím srovnaný se sebou a se svou situací není a ani nemůže být. Nejtěžší období nás teprve čekají. A zvládnout se musí. Nikdo je za nás nezvládne. Budeme to muset dát. Sbírala jsem odvahu napsat o tomhle tématu skoro měsíc a i přesto se mi do něj nechce. A tak zase dělám to, co umím (snad) nejlíp. Zaznamenávám. Ať už slovem nebo obrazem. Tady je to slovem. A na rovinu přiznávám, že sama se sebou srovnaná úplně nejsem, ani s touhle situací. Mohlo by to přijít v těch 42 letech. Trochu v to doufám. 😉 Je to vlastně těžké. Je těžké reagovat na slova o smrti od 8 letého kluka. Co mu vlastně máte říct, když vám řekne, že už tady nechce být, že už si nechce píchat, že radši umře? Zažili jste to? Já ano. A ten šok je pořádný. Probere vás to do hnusné reality, že si jen malujete, jak hezky to všechno zvládáte. Cukr se dá ukočírovat. Vlastní mysl si musíte zkrotit sami. A myslím, že to vydá na ten celý jeden život. Kdo moc nepřemýšlí, asi to má o chlup jednodušší. Co jsem odpověděla? Nikdo nechce přijít o své dítě, o jeden z nejcennějších darů, které kdy dostanete a přijmete. Nevím, jestli to tak je, ale ráda bych věřila, že ano, že nějaká forma reinkarnace duše existuje, líbilo by se mi to. Když člověk umře, i kdyby se nakrásně vrátil zase zpátky na zem, už to nebude on, já už nebudu tvoje máma, možná se ani nepotkáme, už to nikdy nebude stejné. To je to, co chceš? Ne. Ani já bych to tak nechtěla. Člověk má tendenci hodnotit. Asi je tak nastaven. I já se tomu neubráním. Ale vím, jak moc to dovede ublížit. Zvlášť když nemáte takové to „standardní“ dítě tu reklamu na dítě, nad jakým se všichni rozplývají. Člověk moc nepřemýšlí a zhodnotí něco, někoho. A nemusí domyslet, že by mohl ublížit i fatálně. Dělají to holky, kluci, dělají to rodiče, kamarádi, partneři… I já. Je to tak jednoduché. Já vím, jak se cítila kamarádka, jejíž syn je z podobného těsta jako náš Matěj, když řekl hodně ošklivou věc dalšímu dítěti. Velmi dobře to dovedu pochopit. Zlatej cukr proti psychickému boji. Opravdu. Co nedovedu pochopit, že jsem pak sama zklamala ve zkoušce důvěry. Podrazila jsem svého nejvíc nejlepšího přítele, protože jsem věřila jednodušších pravdám. I já. I kdybych měla pravdu, a že každý má tu svou pravdu, nechcete vyměnit někoho, kdo vás v těžkých chvílích fakt podrží za někoho, kdo o vás řekne, že jste psychouš a kdo vás lituje a pomluví za zády. Fakt nechcete, i kdyby vám byl kdovíjak sympatický a milý. Když nevíš, co se skrývá za úsměvem, našlapuj opatrně a s respektem. To je vlastně asi moje resumé k téhle těžké životní otázce života a smrti. Respekt. Každá bytost si zaslouží respekt. A láskyplné, opatrné vedení, směrování, komunikaci, interakci, toleranci a podporu. A upřímnost, bez té se vlastně v životě neobejdete, i když někdy bolí víc než zvládnete. Když nemáte splněny základní fyziologické potřeby dělá se vám to o dost hůř a o to víc se musíte snažit. Ale snažit se nepřestanu, i když i já mám chuť někdy přestat a vystoupit, i kvůli malichernostem a hloupým lidem a blbým kecům. Když jste vyspaní, najezení, uspokojení, mávnete nad něčím takovým rukou. Když ne… musíte se opravdu snažit. Je třeba fajn pro psavce jako jsem já se z podobných tmavých zákoutí vypsat. Celkem to funguje. Ve slovech můžete ubližovat, mučit, znásilňovat dokonce vraždit i sadisticky zabíjet. Můžete. A pokud to pomůže duševní pohodě, proč ne. Protože někdy máte naloženo víc než lze unést za několik životů. Tak si můžete dovolit imaginárně jich pár sebrat. Carpe diem. Na délce nezáleží, záleží na tom, jak si ten svůj život i přes omezení (ať už reálná či ta v naší hlavě) užijeme, jak ho prožijeme a co předáme dál.