A taky křivky cukru nahoru dolů. Dnes, vlastně minutu po půlnoci, kdy začínám psát, protože jsem dopíchla raketu na cukrový Měsíc a musím pohlídat i přistání, aby nebylo moc nízké, takže už včera udělal můj muž státnice navazujícího magisterského studia a stal se tak inženýrem ekonomie. 🥳 Byla jsem nervózní? Byla. Můj muž je chytřejší (objektivně) než já, takže to jinak dopadnout nemohlo. Ale čekání, jak ta cukrová křivka dopadne, si krátím tím, co mi jde nejlíp ze všeho. Psaním. Ne, objektivně vlastně nevím, jestli mi to jde, ale baví mě to, píšu hodně a píšu ráda. Právě jsem shlédla nadmíru zajímavý dokument Klusáka&Remundy 13 minut. Což je čas, který ušetříte na cestě z Prahy do Brna, když pojedete místo 130 tusím 160? Už si to přesně nepamatuju a na fyziku teď nemám kapacitu. Jinak ale vřele doporučuju. Paradoxně když odhlédnu od tématu filmu, zaujala mě tam věc, kterou i tady odkládám a souvisí s tématem učení a vysokoškolským životem. V dokumentu vystoupil člověk, který se živí fotografováním, ale mnohem smysluplnější mu přijde práce se studenty a besedy o tom, že ušetřených pár minut nebo frajeřinka může někoho stát i život… A mně vlastně došlo, jak velký je v tom kus pravdy. Možná proto nechci být úředník a odejít z práce domů “s čistou hlavou”. Nevidím v tom smysl. Možná se mi smějou za peníze a jiní ty peníze považují za důležité. Ale ano, jsou důležité, vo tom ani potom, ale k čemu mi budou prima prachy na účtu, když za to “zaplatím” prací o víkendu nebo dítětem usazeným u přístroje? Už jsem to psala, příklady táhnou. A já chci být pro své děti dobrý příklad. Jeden pan docent mi prokázal neocenitelnou laskavost a ještě ji považuje za samozřejmost. Ukázal mi směr, kterým bych se měla vydat. Není snadný, bude bolet. Ale určitě míň než tisíce vpichů, které musí za život absolvovat Matěj, aby přežil. Ale já to nevzdám. Jednak jsem sběratel a druhak moje práce má potenciál změnit svět. No jo, jsem idealista. Ale vlastně, proč ne. “Chtěl bych” nic neznamená “chci” dělá zázraky. Musím jen zapomenout sebehodnocení doma a chtít. A jak říkal pan docent, číst a číst a číst, vyhledávat a pak zase číst, prostě pracovat. Jet na plný plyn. Obvykle nejezdím na plný plyn. Nepotřebuju soutěžit ani porušovat předpisy. Ale tohle auto zvládne provoz ve městě i mimo něj. A není to škoda jet po okresce 75-80, když na té dálnici můžu jet až 130? 130 asi nedám, ale 110-120, to bych mohla dát. A když se mi budou zavírat oči mám pár výborných spolujezdců, kteří mi ten volant podrží, když se bude moc klepat. Nebo mi pomůžou opravit závadu, vyměnit kolo. Budou bdít nad dodržováním povinných přestávek, protože i mikrospánek může mít fatální následky.
Máte taky takové kamarády, se kterými nějakým záhadným šťastným řízením náhodných veličin pracujete? Ne? Tak co tam děláte? V jednu ráno, přátelé, jste příliš unaveni i na mlžení před sebou samými. A já vím, že ty důležité věci nejsou na mém účtě. Ty důležité věci si člověk musí vzít uvnitř sebe. Třeba moje rychlost není nejrychlejší, ale ta šance, že do cíle taky dojedu tu vždycky je. Zatím jsem vždycky do cíle své cesty dorazila. Tak si držme pěsti a klobouky, jedeme z kopce…
A jo, mám radost z hezkého trojsmyslného článku, navíc po náročném dni, v pozdním čase, jo, i já se umím pochválit. 😌 Koneckonců ta tečka za titulem mého muže je moje. Já jsem ten článek řetězu, který ho podržel a vydržel možné i nemožné a jsem na sebe pyšná. Společně jsme to zvládli. A to je totiž ono, jde o ten tým. Spolu je víc než já nebo ty. Upřímné díky týme! ❤️ A jedno veliké díky jednomu týmu docentů a profesora a sběratelky papírů do šuplíku a osobní recenzentkou mých nejvnitřnějších myšlenek. 🤪😘 Bez vás bych se bála změnit svět. A taky svůj přístup k sobě a to je pro mě cennější. Takže dík a dobrou nejkratší noc v roce, pro mě bude opravdu krátká. 🙃 Ale terapie psaním funguje skvěle, občas je fajn do sebe narazit v plné rychlosti, čelní náraz někdy tu jednu mozkovou buňku aktivuje, místo aby ji pohřbil. 😉 Ne, vážně dobrou, nebo mi zítra nepomůžou ani 3 kafe a práce jak na kostele, totiž na univerzitě. 🤪