Od začátku roku jsem zpátky v práci. Moje práce mě moc baví, mám fajn práci, kreativní, zodpovědnou, většina kolektivu (zvlášť ta, se kterou se potkávám víc) je úžasná, do pracovního procesu jsem se těšila. Protože, inu ano, přiznejme si to, máme náročné děti. A do toho už od loňska řádí koronavirus… Aktuálně jsou zavřené školky, do školy chodí jen 1. a 2. třída (takže i náš diasyn) a to v rotačním systému, 1 týden do školy, další týden doma a výuka 3x týdně online.
Jak vypadá takový jeden den na mém homeofficu?
Zapínám počítač, pokládám na stůl kafe, otevírám příslušné soubory a stránky, začínám pracovat. Jde mi to dobře, děti vstávají brzo, ale inzulín píchnutý, ostatní mají snídani, koukají na pohádky.
Odbíhám říct diasynovi, že už může jíst. Za chvíli kontroluji, že opravdu jí. Jí. Super, jdu si sednout k práci. Jde mi to dobře, zrovna se začínám soustředit a pěkně mi to šlape. V tom řev. Řvu od počítače, že se nemají handrkovat a ať synové půjčí dceři taky tu skládačku a hrají si spolu. Začínám se zase soustředit. Dobře, že dneska není online hodina, to bych u koordinace úkolů, napomínání a odbíhání k mladším neudělala vůbec nic.
Za chvíli dorazí syn, že se mu motá hlava. Máme hodinu po snídani a ejhle Frístajl hlásí 3,4! Tak rychle ovocnou kapsičku za 1 VJ, čekáme 10 minut a hele 3,1 tak 0,2 VJ hroznový cukrový bonbónek a za druhou jednotku ke svačině dáme chleba se sýrem. Za 10 min 6,9 a šipka kolmo vzhůru. Jo, jedeme na cukrové vlně. Tak kampak po hypu vylezeme? No nic, půjdu si udělat druhé kafe a dám zrovna dělat polévku, když už jsem stejně odběhla.
Nakrájím cibulku, dám olej, trochu másla, nasypu cibulku, zamíchám, odbíhám zkontrolovat dceru, která si prohlíží knížku v pokojíčku. Musím přečíst jednu říkanku. Sakra! Cibulka! No nic, spálenou cibulku dávám z pánve, sypu kmín, zeleninu a vodu a sušené houby. Tak bude bramboračka bez cibulky, nedá se nic dělat. Udělám bunkr z židlí a deky, utřu zadek a naházím prádlo do pračky. Změřím diasyna – 8,9 – no jo, už lezeme nahoru po hypu.
Sedám si ke studenému kafi a začínám zase pracovat. Jde mi to dobře. Už mám půl strany ke druhé půlstránce z rána! Paráda! „Mami, já chci kakoupit batůžek Skye!“ No nic, tak otvíráme strejdu Googlea a hledáme obrázky batůžku Skye a vybíráme, který bychom si mohli pořídit. „Jéé, mami, tam byly hodinky s Tlapkovou Patrolou, pořídíme Majce. A já bych chtěl tady ty s Hulkem a pro Míšu Bleska McQueena.“ a už jsou tu všichni tři a vybíráme pro změnu hodinky… 😀 No nic, tak po obědě… Místo obědové pauzy jdu se psem, který se taky potřebuje jít proběhnout, tak jdu s ním, aspoň se mi bude líp pracovat, jím u práce. Vrátím se, měřím diasyna, 3,4 a jde kolmo dolů. Za celou dobu, co jsem pryč se nezměřil, nikdo na to nemyslel… No nic, tak kapsičku, čekáme 10 minut… 3,7, jde rovně, dobrý, to půjde nahoru, za dalších 5 minut 4,2, dobrý.
Takže si po tomhle intermezzu dělám třetí kafe a usedám k počítači. Děti po obědě koukají na pohádku, konečně chvilka klidu. „Mami, mami, vybereme pro Majku figurku Skye, s vrtulníkem!“ Zapomněla jsem na druhém monitoru strejdu Googlea s batůžkem Skye a objevili tam i hračky. „Jééé, Skye, je na Měsíci, Skye jako pilát! Mami, klikni na todle! Páni, wow! Mami, já ci todle! Mami, jdeme dál.“ „Mami, hele Chasovo policejní auto a tlap tlap boogie.“ „Mami, už mám hotovo!“…
Tak nic, tak třeba půjde babička s děckama ven. Odpoledne něco zvládnu. Do svačiny daleko. Řev. Malá. Když se uklidní a sedne si k pohádce, začne do ní vrtat diasyn… Posílám ho k úkolům. Neví, co má dělat, opět se zvedám a odcházím ho zaúkolovat. Mezitím druhý syn volá, že chce něco dobrýho. Ještě chvíli odolávám. Když se přidá dcera, jdu rozdělit mističky… Kontroluju diasyna u úkolů a zasedám opět k počítači. Mám celý odstavec. Paráda.
Po svačině se děti chystají ven, ale holčička je tak protivná, že jdu ven taky, babička si sama netroufne. Vypustíme ven kluky a babička že si půjde nakoupit a pak domů. Ok. Dodělám to večer. Dooblékám holčičku a jdeme na hřiště, kde se mají hlásit kluci. Kluci nikde. Volám babičce do obchodu, kam se vydali. Prý na to hřiště u radnice. No, ale tady nejsou. Aspoň že holčička je bezúdržbová a našla si „kamaláda“. Vyhlížím z kopečku k radnici, jestli tam nejezdí, ale nejezdí. Potkávám Matýskova spolužáka na kole, který říká, že se po nich podívá. 20 minut a kluci nikde. Volám zase babičce do obchodu, ta slibuje, že přijde pohlídat malou. Za 10 minut dorazí a já vyrážím. Matějův spolužák je nikde neviděl. Dobíhám k radnici, nejsou tam. Dobíhám na hřiště za náš barák, nejsou tam. Dívám se před barák, dívám se na cvičební hřiště, nejsou tam. Potkávám tam Matesovu spolužačku s králíčkem, Matěje neviděla, tak ji prosím, kdyby ho viděla, aby ho poslala na hřiště u radnice. Běžím na hřiště za babičku. Tam taky nejsou. Zkouším vyjet k babičce, protože jsou otevřené dveře, někdo se stěhuje. Nikde nikdo. Dívám se ke škole, taky nic. Vracím se zpátky ke cvičebnímu hřišti, spolužačka je stále neviděla. Zkusím vyjet nahoru k nám, jestli je někdo nevyvezl. Nic. Už přes hodinu, co se měli hlásit je nemám… Začínám být zoufalá a panikařit. Volám muži, ten už je na cestě z práce, bude za 15 minut doma, tak jde hledat taky.
Jsem zralá na infarkt a odvoz do Černovic. Ale hroutit se není čas, vybíhám z domu a vidím kolo mladšího syna! Ha! Stojí u zvonků! Beru ho s sebou, nadávám a běžíme k poslednímu hřišti, které jsem měla v plánu před kolapsem zkusit. Tam nacházím i diasyna, který se měl před hodinou a půl hlásit… Ach jo. Tak stejně půjdu spát po půlnoci, dodělám resty večer.
Tak. Teď určitě někdo namítne, že proč jsem si tedy dělala děti, když se jim nechci věnovat nebo že práce pro ženy s dětmi prostě není a mají se věnovat dětem a tak různě, podobně. A tady to utneme. Přes rok je tu koronavirus. Znám lidi, co už rok nemají děti doma vůbec nebo jen na víkendy a můžou se plně věnovat svojí práci, sobě. To já nepotřebuju, dětem se věnuju ráda. Ale taky ráda pracuju a dělám užitečné věci a pracovat potřebuju v klidu a v kuse, ne po kouskách, ne po 10 minutách, kdy se 5 minut soustředím, pak nastane řev, já se musím zvednout a zase jít pracovat. To prostě nejde nebo já to aspoň neumím. Ano, máme hlídací babičku, ale jedinou a jsou to naše děti… Normálně by byly ve škole, ve školce a dětské skupině celé dopoledne a kus odpoledne a já bych celé dopoledne v klidu a v pohodě pracovala, odpoledne bych vyzvedla nebo babička a tu chvíli než dojdu z práce by to byla pohoda. Děcka by byla spokojená, já taky. Takhle jsou to zbytečné nervy a věřím, že nejsem jediná, která nemá smysl života pouze v dětech, ale chce něco dělat, něco, co má smysl, odreagovat se, zvlášť když ty děti jsou svým způsobem hodně náročné. Já chci pracovat, nejsem úplně stavěná na celodenní pobyt s dětma, i když je mám nade všechno ráda, potřebuju i chvíli pro sebe, zvlášť když ani v noci tu nejsem jen sama pro sebe a mám spánkový deficit. Tak snad se toho brzo dočkáme. Doma je to fajn, ale klid a soustředění a dětem kolektiv chybí a mně vlastně taky. 😉