A to se musí píchat nebo stačí dieta? Však z toho se, až vyroste, vyléčí, ne? A teď si musí píchat víc inzulínu, takže se mu to zhoršuje? A dalších tisíc dotazů, které i chápu, člověk nemůže vědět všechno. Jen pro rodiče malých diabetiků je to někdy úsměvné a někdy i nepochopitelné, co lidé mohou vypustit z pusy. Jako třeba, že za to může Vesmír, protože mysl a tělo nebyly v rovnováze a máte to brát jako „dar“, abyste se nad sebou a svým životem zamysleli.
Takže. Cukrovka I. typu. První poznámka. Spouštěč cukrovky se zatím úplně nezná. Může to být cokoliv od stresu z okolí, po třeba spojení se s běžnou nemocí, tedy stresem uvnitř organismu, po které to propukne, až po „zničehonic“. Člověk se ptá, proč zrovna on, proč zrovna jeho dítě? To je asi pochopitelné. Je to geneticky podmíněná nemoc. Myslím, že každý člověk se s něčím, co jeho dítě „limituje“ musí zkrátka nějakým způsobem smířit, poprat se s tím a přijmout to. A slova o vesmíru a o tom, jak vlastně „pykáte“ za své hříchy to opravdu nevylepší. Ale tady to bude asi individuální, někdo to může vidět jako „trest“ za nějaké své hříchy, někomu to spíš může hnout žlučí. Přiznám se, že jsem spíš ta druhá skupina. Už tak je to náročné, ještě odrážet podobné řeči, na náladě opravdu nepřidá. A nikdy se to už nespraví. Bude to mít prostě pořád. Až do smrti.
Druhá poznámka. Cukrovka je onemocnění metabolismu, konkrétně metabolismu cukrů. Nezáleží na tom, kolik inzulínu si píchá, nehorší se mu nemoc. Na začátku je ještě tzv. v remisi, což znamená, že slinivka občas zafunguje a pošle nějakou dávku inzulínu a pomáhá spotřebovávat a zpracovávat cukr. Jakmile „umře“ zvyšují se dávky inzulínu. Je ale jedno, jestli si píchá 2 nebo 3 jednotky k obědu, důležité je, že glykémie se blíží, co nejvíc normálním hodnotám normálního člověka. A protože na slinivku si hrajeme my, tak upravujete dávky hormonu tak, aby to zkrátka fungovalo. Vy jste slinivka, vy to teď řídíte a vy hlídáte hodnoty cukru. Nic víc, nic míň. Je to buď a nebo. Buď cukrovku nemáš a pak nemusíš nic z toho řešit, slinivka se o všechno postará. Nebo cukrovku (mluvíme-li ovšem o cukrovce I. typu) máš a v tom případě jsi závislý na injekční aplikaci hormonu zvaného inzulín do podkoží (jiná aplikace zatím nelze, protože např. formou tablety by se v žaludu rozrušil a nefungoval by…). Je „jedno“, kolik si ho pícháš, prostě to musí fungovat, nemůžeš mít glykémie např. 20 mmol/l (dlouhodobě to nejde, shrnu-li to, můžeš až umřít, upadá se do ketoacidotického kómatu), my jsme se dostali s hodnotou lehce nad 20 mmol/l do nemocnice při záchytu a podstatou tohoto stavu je nedostatek inzulínu, který vede k uvolňování cukru z jater do krve a vlastně vede k rozkladu tuků, aby se získala energie, kterou tělo není schopno zpracovat (cukry v krvi proudí, ale díky absenci inzulínu si ho tělo neumí vzít a tak hladoví a vyčerpává se a začíná zpracovávat tuky, protože i z tuků a jejich tzv. ketolátek je tělo také schopno získávat energii). Ketolátky jako produkt metabolismu mají kyselou povahu, způsobují pokles pH organismu čili acidózu překyselení organismu a rozvrat stabilního prostředí v organismu a toto může vést až k ohrožení života. Když přestane pomáhat slinivka, prostě zvednete dávky inzulínu. Jo, ovšem kdyby byl živý organismus logický a jednoduchý, všechno by krásně fungovalo. Ale, ono to tak není. Do metabolismu cukrů se nám míchají i tuky, zpomalují nástup cukrů, je prostě něco jiného, když si člověk dá ovocnou dřeň a něco jiného když si dá čokoládu nebo třeba když si dá po pečené tučné kačeně ještě něco sladkého. Je rozdíl v rychlosti trávení rýže, knedlíků, chleba i ovoce, jsou cukry rychlé a pomalé, to ostatně i inzulíny… JE to věda. A vy jste hlavní dozor.
Všem „chytrým horákyním a horákům“ bych doporučovala (kdyby to ovšem šlo) si to vyzkoušet. Stačil by týden, možná i den. Není to legrace, kdy si člověk vezme prášek a jede normálně dál. A největší paráda je, že ten živý organismus se na noc nedá jednoduše vypnout a ty si můžeš v klídku odpočinout, hodit nohy nahoru a hezky spinkat. Kdepak, slinivka (a samozřejmě celé tělo) funguje a pracuje i v noci, takže i ty jedeš dál, nonstop (o tom už jsem psala). Pecka to je, když máš přemýšlet a vyvíjet mozkovou činnost. Ale to si neumí nikdo, kdo to nezažil moc představit. Všichni jen pokývají hlavou, jo, no, chápu, máš to těžké, ale vlastně je to zas tak nezajímá, stejně si tu svou práci musíš udělat. Ty to máš těžké, ale musíš. Pokud chceš práci, chceš pracovat a něco dělat, prostě musíš. Někdo to má jednoduché, někdo holt ne. To je zkrátka život. Život je boj. Tak bojujme, i za ty děti, dokud to jde a dokud si to nebudou nucené řídit sami. Vůbec to totiž synovi nezávidím, že se bude muset „hlídat“ celý život. Mně to za cca 10-15 let „skončí“. On pojede na cukrové vlně celý život a celý život za sebe bude mít tuhle obrovskou zodpovědnost. No, tíhu toho celého si člověk uvědomí, až když to takhle popíše a uvidí napsané, pak mu to může dojít… Ach jo. Tak hodně štěstí!