V neděli 29. listopadu máváme JIPce na oddělení 46 a přesouváme se o 2 patra výš na oddělení 48 na pediatrii, kde se budem cca 1 týden učit, jak fungovat s cukrovkou, to dáme, musíme, jiná cesta není.
V pondělí 30. listopadu jsme měli premiéru s inzulínem, já ke svačině, Matýsek k večeři. Jsme dobří, musím nás pochválit. A Mates je úžasnej, je statečnej a zvládá to skvěle! Na šok, ani na slzy stále není čas, je tolik věcí, co se musíme s Matesem naučit, že na to prostě není prostor. Jsem hrozně vděčná, že jsem maturovala z biologie a chemie a že něco málo o sacharidech, bílkovinách, tucích, hormonech a vůbec metabolismu vím… Cyklický graf přeměny glukózy na ATP do formy energie už bych asi nedala, ale dává mi to smysl, chápu to.
Dnes má svátek Matýskův táta, stihla jsem mu jen ráno při edukaci s paní diadoktorkou popřát. Na víc není kapacita.
Hrozně nás všechny potěšila veliká podpora ze strany rodiny a přátel, ať už osobní, přes telefon nebo přes Facebook. Obrovský dík. Hodně vás Matýskovi vzkazovalo, že je šikulka, frajer a borec, že si zvládá sám píchnout inzulín. Máte pravdu, je! Smekám před ním, jak všechno vzal, jak je odvážnej, pozitivní, všechno bere s lehkostí sobě vlastní. Je neuvěřitelnej! Někteří mi na Facebooku psali, že by si nic píchnout nedokázali. Matěj (my) musí, bez toho by prostě umřel. A to opravdu nikdo nechce.
Jestli to píchání tenoučkou jehlou v inzulínovém peru bolí? Tak píchnutí to je, jaké je to píchnout si inzulínovým perem, nevím, ale píchnutí od píchátka na měření glykémií s glukometrem se dá. Příjemné to asi úplně nebude, ale je to zkrátka nutnost, tedy je i nutnost si na to zvyknout… (Edit z března/dubna 2021: Matýsek začal mít strach z píchnutí, hlavně do břicha je to problém, takže v rámci motivace už vím jaké to je píchnout se tou tenkou jehličkou. Píchnutí to je, ale nebolí to, spíš je problém psychický blok, který zažívá asi každý, i já…)
To že se ta nemoc projevila a “vylosovali” jsme si ji mě neskutečně bolí. Zbytek se musí zvládnout a je to zkrátka nezbytnost, bez které se neobejdeme. Teď jsem četla, že nějaké nastíněné možnosti výhledově se vyléčit jsou, tak třeba to Matesova generace zažije, prý by měl přijít nějaký ten “renesanční” věk, tak třeba budeme umět vyléčit i cukrovku 1. typu, naděje je vždycky a umírá poslední. Každej máme v tom osudí něco jiného, co si „vylosujeme“, pevně doufám, že už jsme si zrovna s Matesem vše „zlé” vybrali. I když, zas je to příležitost a výzva, ukázat, co jsme vlastně zač a jak se s tím popereme. Mates bude mít skvělej život i tak, bude, pokud bude chtít.