Jak to všechno začalo?Jak jsme se dostali na JIPku? A jak jsme zjistili, že má Matěj cukrovku 1. typu?
Příběh za odhalením Matesovy cukrovky je celkem složitý, protože si do toho pořídil ještě natažený nejspíš vaz v koleni (má sádru na 3 týdny). Je to převzato z mého Facebooku doplněno příběhem mého muže, ale není teď úplně prostor to upravovat, možná někdy časem, ale podstata je jasná.
Takže pro “velký úspěch” přidávám dnes výjimečně do svého roku (mimo to dávat nechci) druhou fotku dne s příběhem, je to mix mého (doplňuju Ondru, nemám teď kapacitu to psát, je to dlouhé) a Ondrova pohledu, třeba to jednou upravím:
Naše setkání s cukrovkou prvního typu…
Náhodou…
Náhodou si mladej natáhne sval, díky kterému nerozpoznáváme rychle symptomy blížícího se průšvihu.
V neděli jsme byli s děckama venku na hřišti, Mates si lezl po takovém tom „lanovém hnízdě“. Prý se mu tam zasekla noha a asi si natáhl sval/vaz, bolelo ho to. V pondělí zůstal doma, mazali jsme mu to Voltarenem a v pohodě se mu to lepšilo. Zrovna se měřil s děckama, paráda, vyrostl o dva cm a dvě kila pohubl, už se mu dělalo bříško, to je dobře… Byl trochu unavenej, ale asi špatně spí. Ta noha ho bolí, sám říkal, že ani nemá náladu, že ho to nebaví, když nemůže kravit…
Náhodou se mu to začne zlepšovat, ale pořád to není on. Říkáme si: Bolí ho ta noha, tak třeba špatně spí a je unavenej. Sám říká, že nemá náladu, protože nemůže kravit…
V úterý a ve středu šel tedy do školy, ale nebyl to on, od toho pondělka byl takový bez života. Ve středu znovu špatně došlápl, zapomněl na poslední schod a sval se znovu roznemohl. Ondra ho musel zase odnést do postele. Večer se k tomu chuděra počůral… říkáme si, že asi ho to bolelo, tak než se zvedl, tak to pustil… co se dá dělat. Ráno, ve čtvrtek, ale raději zavoláme doktorce a po zmínění počůrání máme přinést moč. Náhodou se tak přišlo na to, že hrozí průšvih a domluvili jsme se, že ho zítra začneme řešit. Moč byla špatná cukr, krev, aceton, bílkovina. Měli jsme v pátek přijít na odběr na cukr a doktorka zmínila, že možná cukrovka… Teď že máme jet na do dětské nemocnice kvůli té noze. Tak jsme jeli, Matesa to bolelo a fakt nevypadal dobře. Dostali jsme sádrovou dlahu a hurá domů.
Nikdo ani náhodou nečekal, jak akutní to je.
Jenže náhodou mi to prostě nedalo a rozhodla jsem se, že Matesa změřím: Po cestě dom Zuzi říká, že ji doktorka vystrašila tou cukrovkou natolik, že raději vezme glukometr, který máme doma po těch „těhotenských cukrovkách“, které jsme zapomněli vrátit a zkusí ho pro sichr změřit, je už 2h bez jídla a pil jen vodu. Hodil jsem jí Matesa dom, rychle se najedl a vrátil se do práce…
Vytáhla jsem dokonce naběračkou glukometry z výšin a hlubin Ondrovi skříně (nedosáhnu tam ani z židle). Nešel, blbá baterka. Ale máme stejnou ve svítícím sněhulákovi. Měníme, super naběhl, teď změřit urputně se bránícího Matesa. Tak to nechám a změříme ho zítra u doktorky. Ne, nenechám, změřím ho, stejně jako jsem vytáhla tou naběračkou přístroj a vyměnili jsme s mámou baterku. Asi fakt intuice… Píchnout a změřit byl boj, ale hodnota se načítá… Nevěřícně na to zírám, hodnoty z těhotenství znám, tohle jsem v životě neviděla, to bude prů*er… 20,6 mmol nalačno. Volám doktorce, kde náhodou sestřička ještě byla, která to potvrdila a jeli jsme znovu.
Přišla mi zpráva: Průser, jedeme do nemocnice.
Já: Všechno zařiď. Jedu dom. (A to jsem zařídila, přes tři spojení jsem se dovolala tam, kam jsem měla a měli jsme bezodkladně přijet.)
Zuzi běžela pro žádanku k obvoďačce, než jsem přijel, bylo takřka všechno zbaleno, zase jsem ho odnesl do auta. Tam jsme ho přivezli na příjem. Tam už o nás věděli. Přijedeme do ambulance, tam už o nás vědí, dokonce čekají a přednostně nás berou. Zvracel? Ne. Jak Ti je Matěji? Haló? Šeptem doktorce odpovídá, že dobrý, že ho bolí zadek, jak sedí na tom tvrdým pojízdnym křesle. Aspoň je pobavil. Cukr cca 2 hodiny po našem měření cca 22 mmol. Doteď, že buď půjde na JIP nebo na normální pokoj. Nicméně ihned nás posílají na JIP.
No a dál to zná už jen Zuzi. Znám, ale nemám kapacitu to teď napsat, je statečný a zvládá to skvěle.
Převzali si ho, zavedli kanyly (asi mu fakt bylo zle, protože normálně protestuje i kvůli uhříku…)… Tady jim to už pozvracel.
Diagnóza tedy konečná: Diabetes mellitus 1. typu. Nadosmrti inzulin. Ale dá se s tím žít. A dobře. Nicméně teď jde o to dostat ho co nejdřív ze stavu blízkého diabetickému komatu… přijeli jsme za pět minut? za minutu? kdo ví jak dlouho před dvanáctou.
Dali mu inzulin, cukr začal klesat, prospal se chvilku, probudil se, Zuzi tam ještě byla. Bavili se, co a jak. A Zuzi: Mates, nebudeš se tu nudit? Nene mami. A kdyby, mám tu společnost.
(vsuvka – společností týnejdžerka s privátním psychiatrem… Zuzi odhaduje, že se pokusila o sebevraždu… jestli jo, tak ji Mates dorazí Mates ji překřtil na “pankáčovou holku”, byla s červeným pseudočírem a pseudokostí ala korálek v nose a mluvila plynně asi 3 jazykama teda. a dnes jsme dostali novou spolubydlu, pro změnu holčinu s mentální anorexií, váží o 1 kg míň než Mates, věk nevím, ale tipuju opět náct.)
Jako kdyby… kdyby se doktorka nezamyslela, kdyby Zuzi nezkusila ten glukometr… tak by dost možná co nevidět zkolaboval. Možná bychom jeli v noci rychlou, možná tady nemusel být… Vždyť on tam těm doktorkám sotva odpovídal… A takovej cukrovkářskej kolaps u takovýho děcka… to by dost možná byla konečná a dost možná dnes v noci na zítřek… Ale náhodou se to všechno sešlo tak, že i ten inzulin ve finále je nic, jen když jsme ho zachránili…
……..
a zpětně – on se začal počůrávat před cca týdnem a půl. ale přisuzovali jsme to tomu, že prochladl na kole… přecejen na kole, shrbenej, naložili jsme ho do vany a dobrý… no… aha, ale to by asi nikdo nevěděl… my teď už ano.
Průšvih je, že diabetes 1. typu má prostě rychlej a hlavně nenápadnej a zaměnitelnej nájezd. Celou dobu se inzulin generuje v dostatečné hodnotě, ikdyž odumírají buňky jej generující. Nicméně v jeden moment počet buněk narazí na limitní hladinu, kdy začne tahle show… show, která se projevuje mj. apatií, únavou, žízní (Mates se v noci budil a že má sucho v krku) a u dětí i pomočováním…
…
Díky všem za pomoc, za konzultace, rady. Moc si toho vážíme.
Buďte zdraví.
Díky všem, kteří nás podpořili a kteří nám pomohli. Moc si toho vážíme. Nemám teď kapacitu to nějak upravovat.
PS: Mates dnes hrál na telefonu matematicko-logickou hru Matemág a už byl v 19. kole z 23., je fakt dobrej, poradil si s rébusama, nad kterýma já jsem fakt nezvládala přemýšlet. Je úžasný.
V sobotu, 28. listopadu: „Tisíc podob život mívá, kdo ten náš chce “znát”, ať se dívá.
Sledujeme s Matýskem Byl jednou jeden život, proces trávení, což se nám teď bude hodit. Moc všem děkuju za zájem a podporu, Matýsek je na tom určitě o hodně líp než ve čtvrtek, už i trochu kraví, tak snad brzo zamáváme JIPce.“