Vždycky jsem měla ráda pravidelnost, různé hezké posloupnosti čísel, vzorce a tak. Jenže datum 21. 12. 21 jsem už propásla. A co. Začínám se dívat v 0:49 na dokument na Čt:Art o Queenech a jejich novém „Freddiem“ Adamovi Lambertovi a tam, pravda, moc pravidelnosti a řádu není. 🙂 No jo, čekám na spadnutí z cukrových Himalájí.
Nejsem absolutní extrovert jako vypadal Freddie na jevišti. Dokonce bych řekla, že jsem úplný opak. A to i ve vztahu k nejbližším. Ale tohle nebylo až tak o tomhle. Tenhle dokument mě navedl na zamyšlení, že je fajn dělat něco, co nás baví. Mě baví tohle. Psaní. A tak zaznamenávám, třídím si tak myšlenky a šířím povědomí o „cukrové potvoře“. 😉
Ze školy mi bylo řečeno, že Mates kašle a že by možná bylo lepší, kdyby zůstal doma. No, vlastně se nedivím. Jak řekl tenkrát Ondra, když byl jednou ve škole na edukaci on, že měl možná přijít on, protože to podal tak, jako by všechno bylo v pohodě a že jsem je vlastně trochu vystrašila. A má vlastně pravdu. Ono to je vesměs celkem udržitelné. Ale pak přijde pár okamžiků, jako třeba v tom předminulém týdnu, kdy šel dolů, už měl tuším 2,6 a pořád šipka dolů a nešlo to zastavit. Tak přesně pro tyhle případy jsem „strašila“ a upozorňovala na to, že se to může stát. 😛 A že když se to stane, je třeba jednat hned. Nechci cukrem strašit, ani sebe, ani ostatní, ani Matěje, ale občas se tohle prostě přihodí a já nechci, aby šel pod 2 mmol/l nebo dokonce pod 1 mmol/l a museli jsme do nemocnice. Proto jsem radši opatrná a říkám narovinu všechny možnosti a eventuality. Možná je to strašení, ale až přijde znovu tahle událost, možná to bude bráno s o chlup větším pochopením. 🙂
Dokument skončil v 1:35, byl to zážitek, i náš život je zážitek, který se nebude opakovat. Chtěla bych se inspirovat Freddiem a užít si ho naplno. Jo, užijeme si to. Díky i za vás a váš čas. 😉